LITERÁRNÍ KOUTEK V MIKULOVĚ

Konference v Mikulově zažila již ledacos a v přínosu pro tato překvapení bývá velice aktivní Ministerstvo vnitra. Stálo například u zrodu, kdysi velice populární, volby Miss Egovernment, která na zámku v minulosti probíhala. Roman Vrba, ještě v dresu MV ČR, se zase snažil zavést jakousi sportovní tradici, když při jednom ročníku dokázal vyběhnout na Svatý kopeček a prezentovat odtamtud. Bohužel se z toho kýžená tradice nestala, neboť jsme zjistili, že vyběhnout a nezadýchat se u toho, aby bylo možné prezentovat, nikdo jiný vlastně nedokáže.  A letos přišla z řad MV ČR další novinka, jakási předzvěst literárního pojetí prezentací. Možná, pokud se to uchytí, bychom tuto pasáž programu mohli nazývat literárním koutkem Petra Vokáče. Vrchní ředitel sekce legislativy a státní správy MV ČR totiž část svého vystoupení na téma spisových služeb zpracoval do podoby povídky. Natolik se nám líbila, že si ji zde dovolujeme přetisknout.

Petr Vokáč uvedl, že chtěl v Mikulově prezentovat především pokroky v nasazení umělé inteligence ve spisové službě.  Sice se něco rozběhlo a tak  žil v naději, že bude moci prezentovat výsledky Proof of Concept, ale vývoj nebyl tak příznivý. Proto si nejprve připravil jen několik jízlivých poznámek, ale nakonec, cestou na konferenci sepsal své postřehy do formy povídky.

JAK JSEM BUDOVAL EGOVERNMENT

Bylo horké léto 2023. Na ministerstvo vnitra dorazil příkaz k úhradě pokuty. Milosrdná lhůta pro podání odporu čítala celé tři kalendářní dny.  Není divu, že úřady posílají takováto psaní zpravidla v pátek ve 12. Nebudu vás napínat. Lhůtu jsme propásli. V pátek odpoledne už na úřadě nebylo živáčka, venku pralo slunce, tak se šlo k vodě. Z akce U rybníka jsme pořídili hezkou fotku.  Za povšimnutí stojí, že k našemu rybníku občas zavítají i Zajíček s králíčkem.

Já stál u břehu a jako bývalý odborný náměstek jsem přemítal, nebyla-li chyba, nechat úřad bez odborného dozoru. Když jsem se dozvěděl o pokutě, začal jsem si lámat hlavu, komu takový dohled svěřit? Jak vyřešit práci podatelny tohoto notorického úzkého hrdla? Prozření přišlo až o Vánocích. V čase zbožného usebrání. Zazněl ke mně hlas z nebes.

„Jsem sám starý muž“ pravil, „vím o někom, kdo nespí a k vodě nechodí, protože má tolik parametrů, že se nevejde do plavek“

„To je ono Same Altmane“, zvolal jsem v e-vytržení. Tak se zrodil Proof of Concept použití umělé inteligence v podatelně. Vymyslet to byla hračka. Naučíme velký jazykový model náš organizační řád, budeme mu posílat dokumenty ze spisovky a on je bude vracet i s metadaty a s přidělením vyřizujícímu útvaru. Nyní bylo potřeba nadchnout pro nápad dostatek kolegů. Nadšení pro inovace je ve veřejné správě choroba vzácná, a navíc s dlouhou inkubační dobou. Když se konečně podařilo pár slabších jedinců nakazit, a několik dalších přesvědčit, že by mohlo být dobré chorobu předstírat, tři měsíce byly tytam.

„Vzhůru do práce“ zaveleli jsme unisono s kolegou Hrubým, který na náš úřad přišel nadšením již řádně promořený. Umělá inteligence zpravidla obývá Azzure, takže bylo potřeba vyřešit formulář na kyberbezpečnost.

„Paper Work je moje hobby“, prohlásil jsem sebevědomě a uložil jednomu z kolegů simulantů vyplnit formulář podle vyhlášky 82. Ať se snažil, jak chtěl, pořád mu to ale nevycházelo.  „Pane vrchní, ve spisovce jsou dvě stížnosti, kde se píše, že jste slabomyslný. To je citlivý osobní údaj, a tedy kritické aktivum. Do Azzure nás to nepustí.“

„Uhni, škarohlíde,“ zavelel jsem. „Budeme se muset zamyslet.“

 Škoda, že jsme se nezamysleli o měsíc dřív. Byli bychom už tehdy zjistili, že potřebujeme vyplnit formulář podle vyhlášky 315.

„Vezmi to zpět a piš znovu“ pokynul jsem kolegovi. Obrátil se na mě plachým pohledem laně s otázkou „jak se to bere zpátky?“  a tady jsem mohl ukázat, že jsem na gymnáziu nechodil na informatiku nadarmo. „Podívej se nahoru na lištu, zmáčkni to tlačítko s popisem Undo!“ Kolega si myslel, že mu sprostě nadávám, urazil se a odešel středem.

Nezbylo, než abych si s Undem poradil sám. Když jsem konečně vyplnil formulář, kde po kritické úrovni nebylo ani památky, vítězně jsem vtrhnul do kanceláře kolegy Hrubého. „Máme to, můžeme to spustit,“ jásal jsem jako septimán po debuggingu. Z oblaku dýmu se ozvalo temné zavrčení: „nemůžeme, nemáme Azzure.“

„Cože nemáme Azzure? Jak si to mohl dopustit? Tomáši, ty, profesionál, průkopník, přítel.“

„No, na tohle jsem krátkej,“ odvětil. „Na finančním oddělení mají dovolenou.“

 „Ale takhle to nebudu moc prezentovat v Mikulově,“ rval jsem si vlasy. Když kolega Hrubý shledal mé zoufalství, přispěchal s východiskem. „Budeš to muset nějak okecat. To ty zvládneš, věřím ti.“

Ramena se mi prohnula pod tíhou nečekané výzvy.
„Ale neboj,“ dodal kolega útěšně, „ v Mikulově se to zlomí, tam je Azzuro furt.“
„Pravda“ přitakal jsem, „ale Tomáši, také se tam značně zamlžuje úsudek.“
„No právě, tam zase vymyslíme projektů.“

Náhlá vlna optimismu nás dojala. Že ve státní správě všechno trvá?  Že máme složitá pravidla veřejných zakázek?  A když je něco jednoduché, tak si to aktivně zesložitíme?  Že neumíme zaplatit odborníky?  Že dřív, než zavedeme umělou inteligenci do spisovky, uzná Sam Altman, že jazykové modely nemají duši?  Nevadí. Nemít srdce vadí.

Zahleděli jsme se ke vzdálenému obzoru, povzdychnul jsem si, „S námi srdcaři čeká eGgovernment skvělá budoucnost.“

Pokud si povídku chcete poslechnout v podání samotného autora, najdete ji v rámci videozáznamu vystoupení Petra Vokáče na konferenci v Mikulově.