ASI TO NEBUDE TAK RYCHLÉ

Na úvodní prezentaci Martina Mesršmída, ředitele Digitální informační agentury (předchozí článek), jsme v rámci jihlavské konference navázali debatou na uvedené téma, do které přisedli Robert Králíček, místopředseda podvýboru pro eGovernment, PSP ČR a Jiří Pokorný, náměstek hejtmana a radní pro informatiku Kraje Vysočina.

Robert Králíček zahájil naši debatu určitým upřesněním situace. Nemyslí si totiž, že by nástup AI ve veřejné správě byl vyloženě dynamickou záležitostí. Vzpomněl, že podobně jsme byli v minulosti nadšeni, když se začalo hovořit o  elektronizaci a později digitalizaci veřejné správy a vždy se to nadšení postupně umírňovalo. Zákon o právu na digitální službu, o kterém hovořil pan Mesršmíd, je dostatečným důvodem pro takto umírněnější pohled. Zákon je sice v platnosti, ale vláda jej z neznámého důvodu odsunula o dva roky. Pokud tedy nyní mluvíme o umělé inteligenci na úřadech, pak to znamená, že jsme najednou přeskočili minimálně dvě vývojové etapy. V této souvislosti je rovněž velice důležité, že není zcela jasné, kdo bude tím kontrolním orgánem pro její nasazování a rozhodně není v rámci veřejné správy k dispozici dostatečné množství adekvátně vzdělaných lidí, aby mohli kontrolovat naplňovaní AI Actu.

Kromě předchozího je pro smysluplné nasazení AI  na úřadech důležité, abychom vlastnili kvalitní data. Naše situace je však taková, že nejsme schopni dokončit katalog služeb. Určitě je pravdou, že AI představuje pro veřejnou správu obrovský potenciál, ale pokud pro ni důkladně nepřipravíme kvalitní data, pokud nebudeme schopni prioritizovat služby a na tomto základě kvalifikovaně rozhodnout o tom, které digitalizovat a které už patrně nedávají smysl, pak se může stát, že nasazení AI v rámci úřadů se omezí na chatbota umístěného do webových stránek.  Přitom rozhodně platí, že nejen na velkých úřadech, ale i na menších městech je určitě prostor pro využití umělé inteligence a to především v oblasti analýzy dat či  návrhu usnesení. Politická reprezentace na těchto úřadech nepokrývá vždy celou škálu potřebného vzdělání, například právního charakteru. A vytvářet zásadní usnesení ve chvíli, kdy úřad nemá v týmu kvalitního právníka, může být problematické. S nasazením AI úřad získává k dispozici nástroje, které nejen dokáží shromáždit potřebné údaje, ale na základě analýzy následně navrhnout podklad pro dané usnesení. Samozřejmě, že výsledná odpovědnost je vždy na těch konkrétních zástupcích úřadu, ale podklady jim může takto zpracovat a připravit AI v podobě jakéhosi erudovaného asistenta a to je skutečně obrovská úleva.

OCEŇOVÁNÍ

Jak bylo již řečeno v předchozí prezentaci, budeme potřebovat odborníky, jejichž oceňování je ve veřejné správě problematické. Nejedná se ovšem pouze o to, zda máme k dispozici dostatečné finanční prostředky a jak moc nás omezují tabulkové limity. Právě v oblasti odborníků na IT a umělou inteligenci nastává pro veřejnou správu složitá situace, neboť řada z nich nemá vyšší stupeň formálního vzdělání, ale naopak vyšší stupeň praktických znalostí a zkušeností. Díky tomu jsou v rámci komerčního sektoru žádáni a dobře placeni. Tabulkový systém veřejné správy je však ohodnotit na základě zkušeností nedokáže. Pokud v tomto směru nedojde k zásadní změně, nemůžeme počítat s tím, že by se podařilo do veřejné správy přilákat větší množství odborníků. A to je další důvod, proč širší nasazení AI v rámci úřadů u nás až tak rychlé nebude.

Z vlastních zkušeností a praxe KÚ Kraje Vysočina tomuto názoru malinko oponoval náměstek hejtmana,  Jiří Pokorný, když uvedl, že na úřadu se povedlo vytvořit určité motivační podněty tak, že zaměstnance v oblasti IT zde práce baví. Protože se veřejná správa nemůže „přetlačovat“ s komerčním sektorem výší platů, musí umět nabídnout jiné bonusy, být pro zaměstnance jinak přitažlivá. A na Vysočině, zdá se, se to podařilo neboť, alespoň v oblasti IT, disponuje kvalitním týmem, který vykazuje dlouhodobě personální stabilitu.  Nicméně je pravdou,  že právě Vysočina, možná ještě s Plzeňským krajem, jsou v rámci veřejné správy v tomto směru určitými anomáliemi.

 

KAM AŽ PUSTIT AI

Od personální problematiky jsme přešli k otázkám míry nasazení AI, tedy co vlastně by měla dělat na úřadě, aby byla nápomocná, ale nepřesáhla nějakou zásadní mez. Z diskuze vyplynulo, že pro samotné nasazení AI je nutné nejprve naučit úředníky s těmito nástroji pracovat. Pro začátek se jeví jako vhodné využití například u e-mailových klientů, kalendářů či kancelářských programů. Typově se může jednat například o formální kontrolu správnosti dokumentu, který vstupuje na úřad. Tedy třeba, zda předkládaná petice splňuje všechny základní legislativní požadavky. To jsou vlastně rutinní záležitosti, které pracovníka úřadu zdržují a AI je může relativně snadno zastat a zároveň tak umožnit zaměstnancům sžít se s touto technologií.  Je tedy důležité začít těmito „jednoduššími“ kroky a nenasazovat umělou inteligenci hned do komplikovaných rozhodovacích procesů.  Bylo by proto žádoucí, aby MV ČR zpracovalo v tomto smyslu určitou metodiku. Samozřejmě čistě teoreticky lze pustit umělou inteligenci v rámci úřadu téměř všude z pohledu technologického.  Měli bychom se ale  držet základních pravidel pro zavádění nových metod, tedy že takový krok  musí být účelný, efektivní a hospodárný. Při sledování těchto kritérií, velmi snadno vymezíme vhodný okruh nasazení AI v rámci jakéhokoliv úřadu.

 

Problém je, že úvahami o nasazení AI skutečně přeskakujeme jakýsi vývojový stupeň, který nemáme důsledně zpracován. Z doby „papírové“ chceme přejít do doby imělé inteligence. Na to, kromě již zmiňovaných kvalitních dat, potřebujeme jednotlivé pracovníky připravit. Musí existovat metodická podpora, příklady a náběh jednoduchých řešení, na nichž uvidí onen efekt. Vedle toho stále platí, že bychom měli samozřejmě dotáhnout formuláře do elektronické podoby, vyčistit data a skutečně je vzájemně sdílet.  Základem je tedy dodělat katalog služeb, rozhodnout, jaké procesy budou digitalizovány, na jaké bude nasazena AI a na jaké jiné metody (automatizované či robotizované procesy) a mít jistotu, že umělé inteligenci poskytujeme správná data a požadujeme správné kroky. Pokud toto nedokážeme, bude nám umělá inteligence vracet špatné výsledky.

 

ODPOVĚDNOST BY MĚL MÍT STÁT

Dalším zásadním problémem je naše řekněme neprobádaná legislativa. Máme spoustu zákonů, mnohdy velmi starých a je zřejmé, že není osoby, která by se v nich natolik orientovala, aby byla schopna říci, zda je vhodné, aby ještě platily, nebo bychom je mohli zrušit. To je velice omezující a může způsobovat i konfliktní situace. Vedle samotné procesní analýzy by bylo tedy rozumné provést i nějakou právní, která by byla schopna posoudit kolik a jakých zákonů už můžeme škrtnout, protože jsme se v rámci vývoje posunuli jinam, než když tyto normy vznikaly.  A posledním, ale možná uzlový bodem, je samozřejmě bezpečnost a s ní související spolupráce soukromého a veřejného sektoru. Situace je taková, a to nejen v oblasti AI, že Evropa je na vedlejší koleji. Jak bylo řečeno, většina projektů a modelů se vyvíjí v zámoří nebo Asii. Evropa tady sice statečně rýsuje různé regulační rámce, ale vlastně nám nezbývá nic moc jiného, než doufat, že mimoevropská nabídka je splňuje. A malé úřady nejsou schopny dohlédnout, jak to skutečně je. Bude tedy nutné se spoléhat na zkušenosti konkrétních firem, které s veřejnou správou spolupracují. A stát by měl v tomto směru stanovovat nějaká pravidla a doporučení. Vytvořit určitý e-Shop, seznam „povolených“ služeb firem, tak, aby konkrétní úřad, který řeší konkrétní potřebu nasazení těchto moderních služeb věděl, že volbou té které firmy minimálně vyhoví zákonným požadavkům, ale nejlépe je chráněn volbou ověřeného dodavatele. Je to tedy ještě dost zásadní práce, kterou musí stát vykonat pro to, aby jednotlivé úřady mohly bezpečně a klidně nasazovat do svých útrob AI.

 

 

 

  

EG - 1/2025