DNA E-GOVERNMENTU?
Své vystoupení zaměřil prezident ICT Unie Zdeněk Zajíček na bankovní identitu, ale jak sám upozornil, vzal ji spíše jako určitý předstupeň k něčemu, o čem by chtěl v následujících měsících, možná letech vést skutečně živou diskuzi a co by se mělo by stát žhavým tématem.
BANK ID
Legislativní změna zákona o bankách umožní, aby tyto instituce směly vlastní identitní prostředky (přístupová práva - údaje pro vstup do internetového bankovnictví),nabízet nejen svým klientům a nejen pro přístup ke službám jediné banky. Bude možné, aby s těmito prostředky mohli klienti přistupovat ke službám státu a případně i ke službám jiných komerčních poskytovatelů. Přístupovými údaji k internetovému bankovnictví bude tedy klient moci prokázat svoji identitu například vůči službám pojišťovny, letecké společnosti, autobazaru, realitní kanceláře a řady dalších. Ve všech těchto případech by pro vstup, tedy prokázání identity, mělo stačit zadání bankovní identity. V rámci této komerční linie budou moci banky tuto službu – ověření identity - zpoplatnit. Mezi komerčními subjekty bude prokazování identity a její akceptace postaveno na komerčním vztahu. A banky, protože si budou konkurovat, budou poskytovat svoje identitní prostředky. Návrh vychází ze skutečnosti, že banky mají s udržováním kmene klientů a správou jejich identitních údajů a prostředků určité náklady. Tím, že bude možné je poskytovat jako placenou službu někomu dalšímu, dojde k určitému umořování těchto nákladů. Zároveň, protože poskytování této služby bude nabízet větší počet bank, dojde automaticky ke konkurenci nabídky, a tedy regulaci ceny této služby.
Výsledkem bude situace, kdy budeme mít identitní prostředek, který je možné nazvat „bankovní občankou“. Tou se budeme moci v komerčním světě prokazovat téměř vůči komukoliv. Stejně by to ale mělo platit i ve státním sektoru. I vůči službám státu se, na základě uvedené novely, budeme moci prokazovat svojí bankovní identitou. Na rozdíl od komerční sféry prokazování vůči státu (státním organizacím) a vůči samosprávě, tedy vůči obcím a krajům, bude bezplatné. Určitou výjimkou v tomto směru budou „hybridní“ subjekty (školy, zdravotní pojišťovny, nemocnice, zdravotnická zařízení…), u nichž se bude ještě vyjednávat o určitých komerčních podmínkách, neboť se u nich nedá vždy úplně oddělit, kdy přesně taková instituce vystupuje jako orgán veřejné moci a ve kterých okamžicích vystupuje v rámci soukromoprávního stavu. Mělo by se však jednat o minimální poplatek.
Dojde tedy k situaci, kdy bude identitní svět rozdělen mezi NIA (Národní identitní autorita) a SONIA (SOUkromoprávní NIA) a uprostřed se budou nacházet základní registry. Bankám bude umožněno přistupovat svými informačními systémy k systému základních registrů a touto cestou aktualizovat data o svých klientech směrem do svých vlastních systémů. To je varianta, která bankám uspoří další náklady, ale především uspoří náklady a čas samotným klientům. Ti nebudou nuceni opakovaně předkládat bance, ale i řadě dalších institucí údaje, u kterých to tak nyní musí činit (změna bydliště, změna příjmení, případně další údaje, které si banky budou moci nyní samy ověřit).
SPOLUPRÁCE
Kromě samotného Bank ID jsou tady i další digitální kroky, na kterých spolupracuje ICT Unie spolu s veřejnou i státní správou. Je to samozřejmě zákon o právu na digitální službu, ale také digitalizace stavebního řízení a s ním spojená digitální technická mapa atp. Je zřejmé, že je to do jisté míry klíčový moment, kdy je nutné rozhodnout, jak bude náš stát přistupovat k leckdy velice dynamickým technologickým změnám současnosti. Doposud byl totiž spíše vysoce konzervativní. Základní příčinou toho, proč stát sám o sobě nemůže a není schopen reagovat stejně dynamicky jako komerční sféra, je pravidlo, podle něhož úřad může dělat pouze to, co má zákonem uloženo, a nesmí dělat nic mimo tento rámec. Výsledkem je skutečnost, že úřady jsou spíše opatrnější a méně inovativní, protože inovativnost není obsahem onoho zadání. Snaží se pouze přesně dodržovat to, co je nařízeno. A to je vlastně brzdí. Je to určitá genetická výbava veřejné správy.
DNA
Zdeněk Zajíček při svém vystoupení představil návrh na vytvoření Digitální Národní Aliance – DNA, která by směřovala ke spolupráci státu a komerčního sektoru. Stát, čistě z principu, nemůže vpustit komerční svět do svého rozhodování a řízení, ale je možné, aby hledal styčné body pro spolupráci. Mohla by tedy vzniknout platforma, kde by se dokázal potkávat komerční a veřejný sektor, diskutovaly by o tom, jaké služby by mohly být a v jakých společných projektech by byly poskytovány do veřejné správy zvnějšku. Komerční sektor, který přirozeně sleduje z konkurenčních důvodů inovace a trendy doby, by tedy ovlivňoval státní sektor, přičemž by to nebylo považováno za něco podezřelého. Právě projekt Bank ID jasně ukazuje smysluplnost takového vztahu. Stát totiž, v okamžiku, kdy takto začne s bankami spolupracovat, nemusí budovat složitou strukturu pro vytváření elektronických identitních prostředků. Automaticky využije to, co tady už existuje, tedy to, co banky používají. V tomto případě naopak lze předpokládat, že banky budou určitým garantem kvality a bezpečnosti, neboť i pro ně je důležité, aby data klientů byla ochráněna, a tak lze předpokládat, že v zavádění technologických inovací budou pružnější, než by byl stát sám. Je to situace, ze které mohou profitovat banky, stát i klienti obou dvou.
NEJEN BANK ID
Projektem, který by v tomto směru spolupráce mohl navazovat, je určitě digitálně technická mapa. Byla prosazena ve spolupráci krajů, obcí a soukromého sektoru jako vytváření společného prostoru, ve kterém se budou sbírat nejen data o infrastruktuře v ČR, ale také o objektech a stavbách. Část dat bude pořizovat stát, respektive OVM, územní samospráva. Část dat bude naopak pořízena soukromými vlastníky infrastruktury. A jejich společným zájmem samozřejmě je, aby bylo k dispozici co nejvíce relevantních dat v co nejlepší kvalitě.
Dalším takovým je projekt PES - právní elektronický systém, který zahájila Hospodářská komora. Jedná se o přehled podnikatelských povinností, které vyplývají z legislativy. V tuto chvíli tedy nemá smysl budovat stejný systém třeba na Ministerstvu průmyslu a obchodu, protože jej nedá dohromady, respektive ne tak snadno. Daleko lépe takový přehled sestavuje ten, kdo pracuje pro ty klienty, jichž se týká. Je logické, že úřady pohlížejí na každou problematiku svým úhlem pohledu, nikoli například pohledem podnikatele atp. Bylo by to vhodnější, aby stát využil možností, které mu dává úzký kontakt HK s jejími klienty. Stejně tak by mohly existovat projekty, které by byly realizovány ve spolupráci státu a Agrární komory, Hospodářské komory a státu, bankami a státem, pojišťovnami a státem atp. Stát by tedy vždy měl ke spolupráci přizvat někoho, kdo konkrétní službu poskytuje, kde je možné využít synergii, vzájemně se obohacovat a posouvat dál. Změnit nastavení veřejné správy – změnit její DNA - a svázat komerční a státní svět do úzké spolupráce ku prospěchu obou.
Jedním ze zásadních úskalí rozvoje čehokoliv v rámci veřejné a státní správy jsou soutěže. I malá zakázka trvá měsíce či roky, než se dostaneme k výsledku. Přitom se jedná o službu, kterou může poskytovat banka, jako například Bank ID. Nebude tedy v tomto případě nutné soutěžit systém na identitní prostředky ani v obcích ani v rámci státu. Bude se používat ten, který tady už existuje. Je to pouze o důvěře, nastavení parametrů, samozřejmě i zpracování krizových týmů, pokud by cokoliv nemohlo z nějakých důvodů fungovat. Ale každopádně je to vhodnější přístup, než že by totéž vyvíjel sám pro sebe stát, kraje a obce. Nebude toho schopen, protože nebude zvládat sledovat trendy a řídit inovace. Vhodně to dokazuje například zvolený princip eGovernment Cloudu (hovořil o něm Miroslav Tůma). Jedná se o přístupy, které mohou realizovat soukromý a státní sektor dohromady ve společném právním rámci, ve společném „nákupním centru“. To, že výsledkem je jeden malý, specializovaný obchod a vedle toho velký supermarket, jen odráží momentální potřeby. V synergii je pak možné dohledat úspory na obou stranách při zajištění technologického pokroku.
Je nutné stavět sítě z veřejných prostředků (stát, obce, kraje)? Je to efektivní a správné řešení? Není lepší, aby se ve spolupráci státu a privátního sektoru hledaly modely, jak zefektivnit využívání již existující infrastruktury? Je potřeba stavět efektivně, nemá smysl stavět paralelní sítě státu a soukromého sektoru, je potřeba je sdílet, tedy hledat technické, právní a bezpečnostní řešení, které to umožní.
V rámci kybernetické bezpečnosti je možné prohlásit, že soukromý sektor je skutečně nešťastný z toho, že se o tomto tématu nemluví veřejně ve smyslu, jak zabezpečit společný kybernetický prostor. Škody, které v kyberprostoru nějakým útokem vznikají, totiž nevznikají jen státu, ale rovněž soukromému sektoru. Nemožnost spolehnout se na elektronickou poštu v rámci určitého ministerstva je nepříjemné, ale skutečnost, že konkrétní nemocnice nemůže v důsledku kyberútoku operovat, tedy neobsluhuje klienty, je varující. Přitom je lhostejné, zda je státní či soukromá, malá či velká. Totéž platí pro banky, utility, operátory. Mít dobrý zákon o kybernetické bezpečnosti je nutné, ale není tím vše vyřešeno. Je důležité o hrozbách mluvit a vytvořit platformu, aby spolu mohli navzájem komunikovat ti, kteří jsou schopni těmto hrozbám čelit.
ZÁVĚR
Partnerství veřejného a soukromého sektoru je tedy velké téma. Má bez pochyby svá rizika, o kterých je nutné vědět a sledovat je. To ale neznamená, že máme dál budovat sféru státu a veřejného sektoru odděleně. Je potřeba, aby společně oba tyto sektory stát inovovaly. Stát musí být z principu konzervativní, protože tak chrání své nastavení, ale bez invence ze strany soukromého sektoru se nebude rozvíjet.
Proto Zdeněk Zajíček volá po vzniku DIGITÁLNÍ NÁRODNÍ ALIANCE, do které by měli být přizváni všichni, kdož jsou schopni se podílet na hledání inovací a dalších směrů přístupu.
Prostor pro setkávání a vzájemnou spolupráci zde je, nyní je třeba najít odvahu s vědomím, že taková spolupráce není příznakem něčeho nekalého, ale je to svazek, z něhož těží stát, firmy i občané.